12.3. 2014 Jarní počasí

Bohužel mi na koleji nejde dost často interenet tak nějaké přízpěvky budou se spožděním.

Konečně to venku vypadá na jaro, i když je ještě zima a tak jsem vyrazila obhlédnout co to vlastně kolem té mé koleje je. Když jsem jela na kolej poprvé, myslím že někdpůlce ledna, z názvu zastávky jsme se dozvěděla, že vlastně hned vedle mám les a to Kunratický. O lese tedy vím dlouho, ale myslela jsme si, že bude mnohem menší a vypadá bídně, alespoň to naznačovala cesta lesem vedoucí vlastně hned u silnice z Chodova na ‘‘Jižák‘‘. Dokud byla ještě zima, moc se mi do prozkoumávání okolí nechtělo, byla jsem unavená z práce i školy a i toho času bylo málo, především kvůli práci.

Teď ale čas mám, počasí je perfektní a tak se oblíkám a jdu ven. První pohled na větší plochu zeleně se mi překvapivě naskytl hned za kolejemi, je tu taková nazvala bych to studentská loučka, kde se nejen studenti rádi sluní. 

 Přešla jsem travnatou loučku a zamířila mezi domky, cestou k lesu mě doprovázelo takové zvláštní pukání, snažila jsme se mu přijít na kloub, ten zvuk byl celkem příjemný a věděla jsem, že ho znám, ale nemohla jsme si ho s ničím spojit. Když jsem vkročila do lesa, pukání ustalo.hned na kraji lesa jsem našla 2 studny, u nás se říkalo pumpy, a to ne jen tomu zařízení na tahaní vody z hloubky.  Hrozně se mi líbil vzhled těch dvou pump. Chvilku jsem u nich pobyla, zavzpomínala, jak jsme jako malý kolem jedné podobné skotačili, a vydala jsme se srázem v lese trochu dolů. 

Byli tu menší skály, to jsme tu moc nečekala a bohužel mezi nimi i nepořádek, nakonec jsem došla k něčemu, co jsme si chvilku myslela, že je skládka, ale pravděpodobně to spíš byla úschovna nějakého toho člověka bez domova. Raději jsem vršek skály rychle opustila a spustila se listím pěkně dolů na cestu.

Protože ráda fotím, zaujalo mě, jak pařez roní smůlu a nedalo mi nevyfotit si to, musím říct, lidé dost divně koukali, ale na to jsme už zvyklá, když se hrabu někde v listí nebo louži koukají ještě hůř. Naproti svahu ze kterého jsem sestoupila, byl padací mostek, ten mě tak nějak bouchnul do očí a pak koukám, pirátská osada. V rybníčku hned vedle se cachtají kachny a to sluníčko, prostě krása, člověk si vůbec nepřipadá jako v Praze. Posedím na poraženém kmeni, zalituji, proč jsem si nevzala něco k pití a jdu dál.

 Tam se dozvídám jméno rybníka, jmenuje se Dolnomlýnský a hned vedle je Urešova studánka. No a nad ní zase pumpa, tuhle tedy někdo poněkud zvandalizoval, ale je jinak pěkná jako její sestry, které jsme potkala před ní.

 Ještě se chvilku procházím lesem, šplhám do kopce, který není sice moc prudký, ale přeci jen jsme po líné zimě poněkud bez kondice a tak funím jak alergik v březovém háji. Vylezu z lesíka, vydýchám se a když už mi zase smysli začnou fungovat normálně, slyším, zase to pukání. Tentokrát mi to nedá a koukám se, odkud ten zvuk jde, chvilku mi to trvalo, ale nakonec byl viník objeven. Byly to šišky. Krásné počasí a šimrání sluníčka je otevíralo a ony z toho radostně pukali. Už vím, proč mi to bylo příjemné, inu zvuky přírody. A teď už hurá na kolej moje stále hladové břicho se hlásí o večeři, takže honem vařit.

 Protože jsem blázen do chození, koukám na internetu, kolik jsem toho asi ušla. Bylo to něco kolem 5km, ale i ty jsou pro začátek dobrý. Rozhodla jsme se, že letos dám 100 jarních km, popravdě na to mě přivedl můj přítel, ale myslím, že o tom ani neví. 5km je málo, ale když budu chodit, alespoň občas tady v Kunraticích snad se mi to povede.

Na závěr musím říct, jak mě Kunratický les překvapil, je docela čistý ani tolik lidí kolik jsme čekala nikde nebylo a i nějaký ten obratlovčí živočich se tu najde, tedy mrtvého kapra jsme nemusela potkat, ale což to také k životu patří no ne?

P. S. nezapomeň si doma GPS navigaci

První představení

Už je to dva roky co jsem se rozhodla, že budu cestovat hlavně pěšky, původně jsem z nedostatku financí chtěla cestovat pěšky od hranic republiky, ale v poslední době se to změnilo a mohu si dovolit odjet na zajímavá místa a tam prochodit třeba celý stát.

Cestovat jsem chtěla celý život, ale jako malá jsem nevěděla jak a zatím mi stačili výlety po republice s rodiči. Bohužel těch časem ubývalo a já se už na moc míst nepodívala, protože když už jsem někam chtěla jet nebo jít, nebyl nikdo, kdo by šel se mnou. Na vysoké škole jsme si uvědomila, že cestovat bych měla teď ne až za dvacet, třicet let až na to budu mít, nebo někdo bude chtít se mnou, ale prostě hned. Bez nějakého stálejšího přijmu, to ovšem bylo těžké. Tak jsem začala plánovat cestu do severní Itálie, kam jsem se vždy chtěla podívat. Celá cesta měla probíhat pěšky od hranic naší republiky a zpět. Na mapu, kterou jsme si plánovala, se můžete podívat tady  https://maps.google.com/maps/ms?msid=205714546427956872505.0004c0fe5963e23c6fffc&msa=0

Bohužel z tohoto plánu prozatím sešlo, jelikož jsem musela plnit studijní povinnosti a po těch dvou letech je teď ze mě alespoň bakalář. Ovšem v minulém roce na podzim jsem si našla brigádu v Praze s čímž se stalo i to, že jsem se přestěhovala z naší vesničky na Koleje na Jižním městě. Díky brigádě, která mi tedy dost užírá čas na chození i na školu, si můžu dovolit letos někam odcestovat, poprvé za svůj život se snad dostanu do zahraničí jen tak na dovolenou a za zážitky. (Přiznávám, párkrát jsme byla v Maďarsku, ale ten jediný den v  Budapešti v rámci mistrovství Evropy v coursingu moc jako dovolenou nevidím)

Abych to sečetla a podtrhla, letos se podívám nejen po českých a moravských luzích a hájích s exkurzemi ze školy, ale i se zoology a botaniky z naší fakulty do Makedonie a Řecka. Také se mi snad splní můj největší sen a to navštívit Irsko. V neposlední řadě se podívám i k bratrům Slovákům s partou šnekařů na Malakodny. To vše mám naplánováno a doufám, že vše klapne jak má.

Tak vás zvu na svoje cesty jak osobně tak i prostřednictvím těchto malých vzkazků.

Užívejte si jaro a cestování zdar